Před dávnými časy v jedné orientální zahradě rostl nádherný bambus. Majitel zahrady ho miloval a obdivoval. Rok za rokem se bambus mohutněl a krásněl. Věděl, že je milován a  obdivován a tak byl šťastný. Jednoho dne pán zahrady přišel, láskyplně bambus pohladil a po chvíli zaváhání řekl : „Můj nejmilejší, něco se stalo a já tě potřebuji.“ Bambus se zaradoval. Pocítil, že nadešla chvíle, kdy může svému pánu vrátit vše co doposud přijímal. S velkou radostí v hlase řekl: „Jsem připravený. Udělej co považuješ za nutné.“ Ale pán zůstal posmutnělý: „Abych tě mohl použít, musím tě, milý bambuse, porazit“. Bambus vyděšeně odpověděl: „Ale to bude bolet! A  nadobro tím zničíš mou krásnu! Neubližuj mi, prosím!“  „Můj milý, když to neudělám nebudu tě moci použít. Budeš tu pro ozdobu, ale bez užitku.“ Bambus svěsil lístky a sklonil korunu. Celá zahrada ztichla a všichni s napětím čekali, jak se bambus rozhodne.  „Když to není jinak možné pane, tak mne tedy poraz!“ „Milí příteli,“ řekl pán, „to není všechno. Je to mnohem horší. Musím tě nejen porazit, ale musím ti osekat i všechny větve a listí.“  „To ne! To je strašné! Pane, slituj se!“ prosím bambus. „Když to neudělám, nemohu tě použít.“ Zní stejná odpověď. Po dlouhé chvíli mlčení bambus s pláčem v řekl : „Jak chceš, pane. Ořež mě tedy.“  Tehdy se pán na bambus podíval láskyplným pohledem a s pohnutým hlasem opět řekl: „Můůj milý, já s tebou musím udělat ještě něco. Jenom nevím jak ti to mám říci…..Víš, musím tě také rozseknou napůl a vytrhnout ti z kměne srdce. Jedině tak budeš použitelný.“ Bambus sklonil korunu ještě níž, až k zemi a s pláčem zašeptal: „Ať je tedy podle tvé vůle. Tak mě rozsekni a trhej.“ Pán vzal sekeru, bambus porazil, osekal větve i všechno listí. Kmen pak rozsekl podélně na dvě poloviny a vytrhl mu z něho srdce. Pak vzal vzniklé žlábky, odnesl je k blízkému pramení poblíž polí, která trpěla žízní a z bambusových žlábků udělal přivaděč vody. Průzračná, čistá voda začala proudit do umírajících polí, kde byla zaseta rýže. Tak se stal bambus veliký požehnáním pro celou krajinu. Nikoliv jako nádherná, mohutná rostli, všemi obdivovaná a milovaná. Ale jak obyčejný žlábek. Stal se přínosem teprve ve chvíli, kdy byl zničen a ztratil svou krásu i srdce. V době kdy byl krásný a statný, žil jen prosebe. Poražený a znetvořený se stal prostředkem, jak zajistit svému okolí nevídaný prospěch a užitek.